Jdi na obsah Jdi na menu
 


Andrea Tůmová: Mlha přede mnou a mlha za mnou

2. 4. 2010

              Dřív prý žil černokněžník, zlomyslný suchý dědek, trápil lidi v okolí. Mezi poli, lány ovsa k horám na obzoru, lány slunečnic k městu na druhém obzoru, po cestě podepřené ovocnými stromy, pomačkané kalužemi, je na vrchu kopce, zarostlého v kruhu, kouzelný sad, růžová zahrada a zámek. Na úpatí matka boží, černá, milosrdná, mrká jedním okem, ne pokaždé tím stejným. Zámek, ta zahrada i sad vězeli ve stoletém spánku, v pohádce vychladlé tichem. Jen jedno místo v kulaté věži bylo teplé člověkem. Srnčí nebyl čaroděj, ani žádného příbuzný. Odněkud se poděl, jen tak se tu vzal. Kouzla neznal, slova říkal bez významu, rukama mával jakkoliv.

Když se mohl dlouho pomalu probouzet, cítil se šťastný. Vzdychal, vrtěl se a zachumlával, zvlášť v době podzimu, když i noc ráda ležela v kraji déle. Říkal si, jak je roztomilý, dobře mu je, vůbec nejlíp na světě. Chvěl se slastí po celém těle. Protahoval to jak mohl, rozepnul si kabátek od pyžama a něžně se hladil. Byl trošku mlsný, po ránu se zavíral do sladké skříně, vybíral z marmelád, zatímco na kamnech kypěla nešizená kaše. Vařil sám, neměl hospodyni, ani jinou ženu.

Do oběda ještě čas, vstal a vyšel před dům. V pěti krocích zmizel on a zmizel i dům. Chvíli popocházel různými směry, až se ve velmi husté mlze ztratil. Slunce rychle utíkalo z očí, jako kdyby se bálo.

Nic podobného se Srnčímu dosud nepřihodilo. Připadalo mu, že tak hluboko do své vlastní zahrady nikdy nepřišel ...

 

 
 

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA