Andrea Tůmová: Mlha přede mnou a mlha za mnou
Když se mohl dlouho pomalu probouzet, cítil se šťastný. Vzdychal, vrtěl se a zachumlával, zvlášť v době podzimu, když i noc ráda ležela v kraji déle. Říkal si, jak je roztomilý, dobře mu je, vůbec nejlíp na světě. Chvěl se slastí po celém těle. Protahoval to jak mohl, rozepnul si kabátek od pyžama a něžně se hladil. Byl trošku mlsný, po ránu se zavíral do sladké skříně, vybíral z marmelád, zatímco na kamnech kypěla nešizená kaše. Vařil sám, neměl hospodyni, ani jinou ženu. Do oběda ještě čas, vstal a vyšel před dům. V pěti krocích zmizel on a zmizel i dům. Chvíli popocházel různými směry, až se ve velmi husté mlze ztratil. Slunce rychle utíkalo z očí, jako kdyby se bálo. Nic podobného se Srnčímu dosud nepřihodilo. Připadalo mu, že tak hluboko do své vlastní zahrady nikdy nepřišel ...