Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jaromír Typlt: Až tě

13. 4. 2010

Rozetnout to ve chvíli, kdy se to spojí.

 

 

Past dlouho dělá, jako že nic.

 

 

Před zamčenými dveřmi mě kdosi vyhlížel, ale o tom jsem nemohl vědět. Bylo mi jedno, jak pozdě dojdu. A nevyznal jsem se v ničem, každou chvíli jsem se zastavoval, silnice byla v tu noční hodinu už prázdná a klikatila se dost na to, abych ztrácel ponětí, odkud se co vynořilo. Najednou jsem si něco říkal pořád dokola a znělo to jako vyzrazení, od první chvíle uzavřené a jasné. Předznamenávající. Ale možná, že se to takhle spojilo jen náhodou a měl jsem to co nejrychleji zapomenout. Tak jako tak – past. Doteď vím, jak to jde za sebou.

 

Jedno tajemství zní: Spustit.

Druhé: Zadržet.

Třetí: Nevynechat.

Čtvrté: Že není.

 

 

Příšerné šablony: ruka ruku myje.

 

 

Tak jako tak – past. Vždyť zmizíš, jen co tlesknu. Tak jako tak – past.

 

 

Když jsem ji poprosil o nůžky, jako vždy to se svou ochotou a úslužností přehnala a přinesla mi místo jedněch hned dvoje. Při přebírání mi jedny upadly a bodly mě do palce u pravé nohy. Ty nůžky byly oboje úplně stejné. Jediný důvod, proč přinést dvoje, byl právě ten, aby jedny spadly a bodly mě.

 

 

Říká past – „jsem na tebe napjatá“ nebo „jsem napjatá, kdo přijde“ ?

 

 

Ani nevidět, že se nedívám.

Ani v poslední chvíli, vždyť co by to už bylo, než poslední chvíle, když není nutný vidět už vůbec nic, jak je to najednou příšerně blízko a obrovitý, rychlý, nastražený na mě. Tuším hrůznou přesnost toho, co má přijít. Zatím bez hnutí. Vše ztrnulo. Ze všech nesčetnejch pohybů, co se kdy kolem mě mihly, teď zůstalo jen tohle vyčkávání. Osudné. Nezapuditelné. Kamkoliv se ohlédnu.

(z nedokončeného cestopisu)

 

 

Tepe mě zvou co potom.        Tepe mě zvou             Tepe                co potom.

                                               co potom.                   mě zvou

 

 

„Až do této chvíle se o to nikdo nezajímal. Jste první.“

To hodilo stín.

 

 

Obrys chlupu v lampě

Lesk pružin

Pudové zapraštění

 

 

 „Až sklapnou všechny pasti, skončí svět“ – tohle jestli se ti někdo chystá hustit do hlavy, na nic už nečekej! Nikde od něj není dost daleko. Snad teprve tam, kde ti hlas zazní tak blízko za krkem, že se po něm samým překvapením i otočíš:

„Čtyři světový strany? A dokdy?“

 

 

Největší past je vymezit si prostor pro past.

 

 

Kde je dokonalost — jestli v pasti, která chytila a tím se konečně uzavřel kruh, nebo v pasti, která nastražena čeká... Promiň, ale do toho se nenechám zavléct. Tenhle spor trvá staletí a nemá řešení, a co je nejhorší, ty dokonce ještě ani netušíš, že v něm stojíš na nějaké straně. Nejlepší nemyslet si o tom nic. Ale téhle výhody ses už zbavil, když jsi začal rozhlašovat, že — světe div se! — pasti o nás vlastně nestojí, že my sami se jim vnucujeme, sami kolem nich pořád obcházíme a zkoušíme, jestli snad nepovolej... jestli přece jen...

 

 

Že není: to tě nezaráží?

 

 

Spousta z nás se tím zváhla. Zalila, ztuhla, ztěžkla, zapadla. Vyhledej další slovo. Zavalila. Předchozí čtyři škrtni.

 

 

Záviš: „Pastím na obtíž!“

Sbor: „Tím tíž!... Tím tíž!“

Záviš se hroutí. Sbor odhazuje šedivé pláště a proměňuje se v pruh modré oblohy.

(Potlesk.)

 

 

Past si samozřejmě úplně vystačí s tím, že je nastražená. Vnímá svoji dokonalost, a opravdu není nejmenší důvod, proč by o ni měla přijít jen kvůli nám. Nemysli, ani mně se to nevyhnulo, taky jsem si jednu dobu začal zoufat nad tím, že pasti nás odepsaly – že se u nich už nechytáme. Ale jedno tajemství zní: Spustit. A teprve potom: Zadržet. Chci vidět toho, kdo to dokázal. Protože tam, kde ty bys rád skončil, to ještě ani nezačíná.

 

 

Past není převaha. Past je převážná část.

                                                                       Okamžitý zúžení.

 

S K L A P N I !

 

 

 

(Závěrečná část z knihy že ne zas až, která vyšla v roce 2003 s grafikami Jana Měřičky v nakladatelství Host.)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA