Lucie Vintrová: Sebevražda
Pohlédla jsem ti do očí a rty se lehce dotkla tvého nosu. „Miláčku, co kdybychom spáchali sebevraždu?“ zašeptala jsem přesladce. Po tvé tváři přeběhl lehounký úsměv. Vážně? Neprotestuješ? „Tak dobrá, ale musíš mi trochu pomoci!“ vykřikla jsem plna nadšení a odběhla do ložnice pro nástroj, s jehož pomocí čin vykonáme.
Zatímco ty jsi připravoval naše smrtelné lože, já čistila zbraň. Našla jsem ji ležet dávno zapomenutou ve třetí zásuvce matčina nočního stolku. Nikdo nemá tušení, že o ní vím. Stírala jsem, z ní prach a ona se v záři zapadajícího slunce zlověstně leskla. Hotovo.
Vše je připraveno, stačí jen stisknout... „Ne, já nemohu, opravdu nemohu. Vidíš, jak se mi třesou ruce? Musíš to udělat ty!“ Napřáhl jsi ruku. Ne, nedokázala jsem snést ten pohled a raději zavřela oči. Krev mi bušila ve spáncích a srdce tlouklo na poplach. A najednou…
Slyším hudbu. Otevřela jsem oči. Ležíš vedle mě v jakési agonii. „Slyšíš ten hlas také? To k nám sestupuje Bůh.“ Umíráme. Není cesty zpět, neboť deska se již točí a Karel Gott nás pomalu zabíjí.