Jdi na obsah Jdi na menu
 


Šárka Nemešová: ŽIVOT TŘETÍ – Otevření na druhé straně I

31. 1. 2013

 

 
Tady jsi ty
a já tu stojím ve tmě.
 
Tajné kódy zrcadel,
 
všechny ty obrazy,
léta,
dny,
ptáci
a věrnost až tam
kam sahá moře.
 
 
 
…a smrt je vzduchem,
který tu dýcháme z plných plic.
 
Temně modrá stínohra noci,
na rukou škrábance slov.
 
Jsou tu hladoví vlci,
tráva s krůpějemi potu,
les, který ukazuje svou nahotu.
 
Někdo si myslel, že běžím.
 
A když říkám, že jsou tu hladoví vlci,
myslím, že jdeme k nim.
 
 
Příliš dlouho se honili
po louce.
Pak přišel soumrak,
na drátech se pohybem
prolamovaly ozvěny ptáků.
V oblacích,
na květech rozepsaná
náhoda.
Tak na tomto místě
se potkali.
 
 
 
Těžko dýchám minuty mlčení
za všechny ty dny.
 
Už dávno nevím o dění světa,
 
noci jsou chladné a potrhané.
 
Stále mizím,
stále vidím,
slova.
 
 
 
První otevřená rána do ticha
a za ní
počítáš jen údery.
 
Po zpřerážených nohách
se marně snažíš
projít nahoru
z noci,
která se vrhá dolů
do údolí.
 
 
Ještě se mi zdá,
že nad obzorem
vychází slunce.
 
Ještě se mi zdá,
že je to světlo,
jež se otevírá,
jež se nabízí
v  pravidelných periodách.
 
Ještě se mi zdá,
že stále my,
v jediné větě,
v jediném dni.
 
 
 
 
Zavolej
já padám do propasti,
já užaslý nad hlubinou počítám poryvy větru,
jak větve se pod nimi
lámou.
 
Já na dně propasti
volám
jsem užaslý nad hlubinou,
nad poryvy větru.
 
 
Tak se mi zdá,
že ten kráter
po padající hvězdě
je hluboký stovky let.
 
Tak se mi zdá,
že stárnu,
že mé vzpomínky
jako hladoví ptáci
sahají po hvězdách.
Tak se mi zdá,
že na večeři nepřijdeš
poslední.
Myslím, že tě
nenajdu mezi opilými hosty,
na svém čele,
ve své posteli.
 
..ale to všechno
jsem ti už říkala.
 
 
Tak ty taky procházíš
nocí,
tak unavený,.
Zkusím obejít dům,
znovu tě nepotkat,
nenalézt dvojí pád,
za vraty lopatu.
 
 
V tobě se smí
s malým zestárnutím,
posunutím zpět
zívat
a dávat pokoj
květinám.
 
 
Pod kolem
se ohýbám,
přibližuji se
k tobě
a ty bílými
větvemi máváš
dámám
na znamení.
 
 
Jsou
v hladině moře
uložená
zátka
od nedopité medoviny.
Klesá
k jemnému písku na dně.
 
 
V záhybech
slunce ležím
a odezírám,
co tu bylo přečteno.
Sny se valí
do podkoží
a kytka na parapetu
zírá do otevřeného
okna.
A ty jsi.

Šárka Nemešová četla na LP v roce 2012

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA