Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vladimír Stanislav: Pomsta Gurghů

Dlouho byl podezřelý klid, ale jakmile se znovu vyškrábali na poslední chodbu, ozval se zprava i ze spodu známý řev. Zase šli po nich.

„Běžíme!“ popoháněl je Gass, „K východu už to není daleko!“ Tedy aspoň doufal, že si to pamatovali správně a neskončí někde ve slepé uličce.

„To bude balrog! A čeká nás můstek přes Khazad-dum!“ volal v poklusu Dan a ta hláška všechny dobře pobavila. Byla z toho pěkná akční honička a s výhledem na brzké opuštění hráze si ji teď už všichni užívali. Tedy snad kromě Jany. Ta Pána prstenů také četla, ale věděla, že taky ne úplně všichni se odtamtud dostali ven.

„Tady! Konečně!“ zaradoval se Roman, který běžel první a zabočil do krátké chodby, která končila asi po pěti metrech plechovými dveřmi. Romanovi konečně došlo, kde vlastně jsou. To jsou přece ty dveře, které si prohlížel Lukáš ten večer cestou nahoru na hráz!

Roman přiběhl ke dveřím, zabral za ně a – nic se nestalo. Zkusil to znovu, to už se za ním tlačili všichni ostatní a pokřikovali na něj. „Tak to kurňa otevři! Co se s tím prdíš!“ K ničemu to ale dobré nebylo. Gass ho pak odsunul stranou a zkusil to taky, bouchal pěstmi na dveře, ale nic.

„Nemůžeme ven!“ vzlykal na oko Teta, který pokračoval v Danově tolkienovské poznámce. Docela na ně teď ta scéna z Morie seděla.

„Vtipný. Ale teď klid!“ rozkázal pak rozhodným hlasem Gass. „A ustupte kus pryč!“ Gass se chtěl pořádně rozhlédnout. Vytanula mu totiž najednou Jaroušova věta, kterou jen tak náhodou dole na začátku prohodil mezi instrukcemi. A mimochodem, ke všemu je někde klíč. V tu chvíli mu to docvaklo. „Hledejte klíč! Někde tu musí být!“

Ani to ale nedořekl a pohled mu padl na barel, který stál kousek od dveří a který zatím v té tlačenici přehlédl.

„Dělejte, už se blíží!“ hlásil z hlavní chodby Lukáš. Byl úplně poslední a přibližující se chrochtavé pazvuky se mu pranic nelíbily.

Gass s Márou a Romanem obstoupili barel. Byl napevno připevněný ke skobě ve stěně tak, aby nešel převrátit. Byl asi sedmdesát centimetrů hluboký a skoro plný směsi starých hadrů a kdoví čeho všeho dalšího, vše řádně prolité pořádnou porcí již tradičního slizu.

„Řekl bych, že je to jasný,“ řekl Gass a podíval se na ostatní kolem, „Nějakej dobrovolník?“

„Na co tam čekáte? To si tam děláte piknik? Jsou odsud tak padesát metrů!“ volal na ně opět nervózně Lukáš ze své pozorovatelny na rohu chodby.

Gass si vyhrnul rukáv a ponořil s výrazem odporu ruku až po rameno do barelu a začal prohmatávat dno. Měl pocit, že se tam něco hýbe. Doufal ale, že tak daleko by vedení ty svoje triky nedotáhlo.

„Nemůžem to z toho vyházet?“ navrhnul Mára, ale další úvahy přerušil opět Lukáš.

„Dvacet metrů! Co teď?“

„Běžte je zdržet,“ řekl Gass Márovi s Romanem a znovu projel celé dno. Byla tam spousta jakéhosi bordelu, kusy dřeva a drny, ale klíč stále neměl.

Mára s Romanem se drali přes Janu, Šneka a Dana dozadu, ale Teta je předběhl a na něj v nevídané heroické chvilce se sám postavil do tmy před Lukáše. Zapálil si v ruce svíčku, natáhl s ní ruku vstříc plížícím se Gurghům a pronesl nahlas, stylem jak někde na divadle, nesmrtelnou Gandalfovu větu: „You cannot pass!“

Nikdo se neodvažoval svítit přímo na Gurghy a světlo svíčky jen sotva dopadalo teď už na tři čekající temné postavy, které očividně Tetův výstup moc nezaujal. Jedna z nich vykročila kupředu a ozval se skřípavý smích.

„Hm, tak nic, beru zpět,“ zareagoval rychle Teta, předal svíčku nic netušícímu Lukášovi a zmizel za ním ve změti čekajícího zástupu.

Super! Lukáš začal couvat zpátky za roh a s ním i Mára s Romanem.

„Mám!“ ozval se konečně zezadu vítězoslavně Gass a za chvíli už popoháněl všechny skrz otevřené dveře. S Márou ještě stačili na poslední chvíli zabouchnout a zamknout dveře před dotírajícími Gurghy, předat klíč a smartphone venku čekajícímu Michalovi a pak se i oni vrhli za ostatními dolů po schodech. Zastavili se až úplně dole, na trávě u spodní nádrže, kde na ně čekali Medvědi a Rysi.

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA